Česká jména: blíjn (Hájek 1562), blín (Huber 1596, Koniáš 1704), blín černý (Engelbert 1814, Presl 1819, Opiz 1852, Sloboda 1852, Čelakovský 1879, Dostál 1989, Kubát 2002)
Slovenská jména: blen černý, temian, blen, belian, černý blín, blín, bělena, blekot, šaly, lulka (Reuss 1853), blen čierny (Marhold et Hindák 1998)
Čeleď: Solanaceae – lilkovité
Rozšíření: Evropa, severozápadní Afrika, západní Asie, jižní Sibiř, zavlečen do Ameriky a Austrálie.
Ekologie: Roste na ruderálních stanovištích, na živinami bohatých půdách na rumištích, úhorech, při okraji polí, podél cest, především v teplejších oblastech, je však stále vzácnější. Kvete od května do září.
Popis: Jednoletá nebo dvouletá bylina s lodyhou přímou, 30–60(–100) cm dlouhou, často větvenou, celou lepkavě žláznatě vlnatou. Listy přízemní jsou řapíkaté, v obrysu vejčité, až peřenodílné, střední lodyžní střídavé, přisedlé, obvykle objímavé, kopinaté až vejčité, chobotnatě zubaté, po obou stranách žláznatě chlupaté. Květy vyrůstají v prodloužených vijanech, kalich je zvonkovitý, koruna nálevkovitá, až 35 mm dlouhá, špinavě žlutá, fialově žilkovaná. Plodem je břichatá tobolka.
Záměny: Druh je poměrně variabilní, rozdíly se projevují ve velikosti rostlin, ve stavbě kořene, větvení lodyhy, tvaru a velikosti listů, hustotě odění, barvě a době květu. V českém Polabí a v okolí Prahy roste navíc jednoletý blín obecný (Hyoscyamus agrestis), který vykvétá až ve vrcholném létě, je obvykle trochu nižší (zhruba do 30 cm), jeho listy jsou jen mělce laločnaté, střední po lodyze sbíhavé, horní někdy dokonce skoro celokrajné. Zcela světle žlutou korunu bez žilkování má zase blín bledý (Hyoscyamus pallidus), který je někdy klasifikován jen jako forma blínu obecného. V pozdním létě je možné najít na exemplářích blínu nejrůznější modifikace těchto znaků. Naopak jarním druhem by měl být skoro legendární dvouletý Hyoscyamus bohemicus z Berounska, jehož všechny listy jsou přisedlé, kopinaté, chobotnaté, na líci lysé, jeho koruna je bílá s fialovými retikulátními žilkami.
Ohrožení a ochrana: Blín černý je řazen k ohroženým druhům naší květeny (C3).
Poznámka: Celá rostlina je prudce jedovatá, obsahuje jedovaté alkaloidy, především hyoscyamin, atropin a skopolamin. Nejjedovatější bývají kořeny. Od nepaměti byla tato bylina používána v magii, především k navození transu. Používala se k věštění, také se věřilo, že blínová mast umožňuje čarodějnicím létat, dokáže přivodit déšť. Ve středověku byl blín užíván i jako anestetikum a samozřejmě jako jed. V 19. století byl chápán jako ohavný, hovořilo se o něm nezřídka s největším opovržením: Nic dobrého není v šeredném blínu… (Sobotka). Říkávalo se o něm, že je mezi rostlinami tím, čím sova mezi ptáky (Sobotka), byl nazýván dokonce „proletariátem rostlinným“ (Rosický).
Fotografovali Ladislav Hoskovec, ve dnech 17. 6. 2003 a 23. 7. 2005 (Česko, Morava, Dunajovické kopce), v září 2008 (Čechy, Nymbursko, pole u Bříství), 7. 7. 2020 a 12. 7. 2021 (okolí Českého Brodu); Jan Hátle – řez květem a plodem, dne 22. 9. 2009 (Zeleneč).